zpět

Porod feny - očima naprostého začátečníka a amatéra. Zkušené chovatele prosím, aby tento článek přeskočili smiley

 

Co mi paměť sahá, vždy jsem měla okolo sebe psa. Od chvíle, kdy jsem si uměla sama namazat chleba, tak už svého psa. Různá plemena, velikosti i pohlaví (no, zase tolik jich nebylo, neb nejsem ještě úplný kmet), chci tím říct, že psy docela dobře znám. Porod feny je ale naprosto jiná kategorie!

 

Jak to celé začalo

Jsem majitelkou nádherné a úžasné černobílé Border kolie Berušky (tedy v průkazu původu má jiné jméno - to se ale opravdu nedalo uvést do praxe - v překladu je to Beruška). Fena je mohutná, dobře stavěná a jako bonus má i neuvěřitelně milou povahu. I potkala majitelka majitele, který měl krásného psa téhož plemene (modrého) a toužil po štěněti po svém (pasteveckém) psu, ale marně sháněl mohutnou fenu. Zasvítila očka majiteli i majitelce a tak ten nápad vznikl.

 

 

Krytí

Jako správný a láskyplný majitel, mi byla trochu proti srsti představa, že povezu někam do neznáma svou „holčičku“ za „nějakým“ psem. Nelenila jsem a zavelela (i přes upozornění, že fena jede na krytí za psem z určitých důvodů), že pes přijede k nám.  Pes se tedy dostavil. Opravdu to nebyl dobrý nápad. A má to opravdu své opodstatnění, že na krytí jezdí fena za psem! I když vše vypadalo slibně, ani po dvou hodinách snažení se na obou stranách, ke kýženému aktu nedošlo (fena určitě připravena byla, nejen dle chování, ale i podle výsledků cytologie, pes pochopitelně také), jen ten pes byl jaksi nesoustředěný.

Druhý den jsme tedy jeli za psem my. Než jsme si stačili vyměnit zdvořilostní fráze mezi vstupní brankou (opravdu to bylo jen „dobrý den a dáte si kafe?“, byl akt dokonán. A tady nastalo mé první překvapení. Jakmile došlo k tzv. „svázání“, moje Beruška strašně plakala. Netušila jsem, že to může tolik bolet! Zaklekli jsme tedy oba (majitelé) a pejsky svorně 40 minut drželi u sebe až do oddělení. „Uf“. Bylo hotovo. Po dvou dnech jsme se snažili o tzv. „překrytí„ (jeli jsme opět s fenou za psem), ale neúspěšně. No nic, nevadí, snad se zadařilo a teď jen čekat minimálně 25 dnů, abychom pomocí ultrazvuku potvrdili březost.

Nyní je nutno dodat, že můj partner je veterinář, takže různé odborné úkony mám o něco zjednodušené. Také je ale třeba podotknout, že na rozdíl ode mne, on z představy: „Budeme mít štěňátka“,  příliš nadšen nebyl. Vlastně vůbec. Prostě zkušenost a věděl….

26. den od nakrytí – ultrazvukem potvrzena březost. Hurá! Budeme mít štěňátka!

 

Březost feny

Máme doma budoucí matku! Neustále jsem obtěžovala svého „skoromanžela“ s dotazy, zda není třeba něco dělat - vitamíny, speciální doplňky stravy atd.. (vědoma si dvou svých vlastních těhotenství, měla jsem potřebu nějakého nadstandardu). Myslím, že mne měl můj přítel už plné zuby (to ještě nevěděl, že bude i hůř) a ubezpečoval mne, že fena je krmena standardně dobře a kromě nadstandardního odčervení (ektoparazity řešíme samozřejmě celoročně), není potřeba dělat vůbec nic.

Na mé dotazy typu: „Nemá malé břicho 40 den březosti? Může na dvouhodinovou procházku? Není potřeba zopakovat ultrazvuk? Jak poznám, že začal porod?„ a podobně, se již jen shovívavě usmíval. Tak jsem ho alespoň zaúkolovala ať opatří porodní box.  Přivezl naprosto parádní. A já netrpělivě počítala dny.

56. den jsem již pociťovala určitou nervozitu. Partner mne stručně  informoval o tom, že kdyby se narodila mimina 56. den, tak to asi budou životaschopné bytosti, leč stále jaksi nedonošenci a dál se o tomto tématu odmítal bavit L. S dovětkem, že prvorodička nebude rodit dřív než den 60tý .

A opravdu – 60. den se fena zbláznila. Zalézala do neuvěřitelných koutů - pod nános stoletého „bordelu“ kdesi v hloubi stodoly, do dávno nepoužívaného sklepa, kde snad nikdy před tím nebyla, kopala metro na různých místech v zahradě, hrála si na krtka v hromadě kůry, snažila se nacpat do boudy pro želvu (tedy máme dost velkou želvu, ale tak zase ne),  schovala se ve skříni, v šatně pod kabáty, dětem do hraček….. Hrůza! Tak jsem ji s trpělivostí mojí babičky a urputností sobě vlastní vždy odněkud vyprostila a laskavě jsem jí ukázala, že má parádní, bezpečný a funkční porodní box doma, na teplém místě, s infrazářičem, kdyby bylo třeba a s plnými miskami poblíž. Asi to viděla jinak.

         Takže 60. den březosti jsem trávila tím, že jsem neustále hledala fenu, odněkud ji doslova vyšťourávala, předváděla jí znovu a znovu porodní box a odrážela útoky svých dětí, že se jim nevěnuji, že mají hlad  a já nevím co ještě a do toho psala a volala všem kamarádkám a budoucím majitelům, že asi bude porod.  A nebyl.

Ve 2 hodina ráno (to už byl 61. den březosti!) jsem už byla tak vyčerpaná, že jsem konečně usnula, ale ještě před tím, jsem provedla rošádu. Vysílačku, která během večera monitoruje jak mé batole spí, jsem přemístila k feně a přijímač k sobě do ložnice, protože co kdyby?  Asi nemusím vysvětlovat, že „skoromanžel“ po dobré večeři spokojeně usnul a neřešil, ale vůbec nic.

61. den březosti – otupělá z nevyspání jsem byla ráno poměrně klidná. Fena byla celá, přítel veterinář doma, prostě pohoda. Ve 13:00 můj milovaný zahlásil, že jede na kliniku a návrat vidí tak na 22 hodinu noční a já pronesla něco jako: „Takže když začne porod, tak ji prostě nechám a ona to zařídí, ne? Viděla jsem porod kočky, tak  zkušenosti mám, v pohodě. “ Partner se prudce obrátil (měl takový divný výraz ve tváři) se slovy: „No to ani náhodou, musíš to hlídat, být u toho celou dobu a pomoci jí, když bude třeba“,  stručně vysvětlil co a jak, řekl: “ Jsem na telefonu“ a odfrčel.

Trochu mne polilo horko, ale chlácholila jsem se tím, že přece zvířata rodí zejména v noci a že moje Beruška určitě dřív než ve 22:00  hodin v  noci rodit nebude. Svatá prostoto!

Porod feny

61. den březosti, 31. července 2015, 13:00. Od odjezdu partnera, zabořena do internetu, pročítám snad všechny stránky o porodu psů, které existují (včetně těch cizojazyčných).

15:00 hodin. Fena se tak nějak divně prohýbala a nebylo pochyb, že začaly porodní stahy. Opravdu se to nedá přehlédnout! „Tak to asi bude rodit dříve než v deset večer. Nebo ne?“  Trochu mne zachvátila panika a tak jsem pro jistotu zavolala partnerovi. „Hlavně zachovej klid a nestresuj psa.“ A položil to. A jak se to dělá??!!! Hned na to volám kamarádce, aby okamžitě přijela! Kamarádka je majitelkou zvířat od králíka až po koně, tak jsem do ní vkládala jisté naděje, leč u porodu feny byla jen jako malá holka, nevadí, přijela.

Sousedka se nabízela, že také pomůže, ale usoudila jsem, že jedna hysterka stačí (myslím tím sebe) a tak jsem jí alespoň nacpala své děti, aby je vzala na procházku a ony na chvíli přestali „prudit“.

Berušku jsem nespustila z očí (stále ještě se snažila někam zakopat) a do toho stahy a stahy a znovu (s velkou empatií) předvádím porodní box a chystám věci k porodu - dle návodu na internetu - neboť „skoromanžel“ řekl, že mi stačí jen velké hadry (prostěradla, povlečení) pod fenu, dětské pleny na usušení a rozmasírování štěňat a selský rozum. Měla jsem toho připraveno zatraceně víc!

V půl páté stále nic, ale alespoň se již fena smířila s tím boxem. Nabízím jí jídlo a vodu, obojí přijímá (moje fena jedla i pila po celou dobu porodu, těsně před i v průběhu porodu, na rozdíl od těch na internetu). V 17:00 si vařím už asi 32 kávu a píšu sms budoucím majitelům, že ano, rodíme, ale stále nic. A když zvednu oči od telefonu: „Jejda máme první štěně!“ 

Krásný černobílý kluk. Mrskal se tam na zemi, placentu táhl za sebou, hlavu v obalu a fena na něj jen nevěřícně zírala. Vybalila jsem ho z té podivné blány a zasáhla jsem dle rad svého partnera: „Pupečník nestříhej, ale trhej.“  Jala jsem se tedy trhat (jak to v tom zmatku odměřit?), tak jsem to prostě přetrhla a ono to povolilo přesně v tom místě kde má, snad na milimetr přesně. Vrátila jsem štěně matce a chystala se sledovat dojemný obrázek pečující matky.

 A tady nastalo překvapení druhé . Fena nejen, že nejevila zájem, ona před vlastním děckem uhýbala a utíkala! Myslím, že vůbec nechápala kde se tam ten „potkan“ sakra vzal. Po pár minutách jsem to nevydržela. Tak jsem milé štěně zase vzala, usušila , masírovala (a nejraděj bych ho snad nakojila sama) a plně vitální jsem ho položila zpět k matce. Trvalo bezmála 40 minut (štěně jí mezitím přeputovalo přes záda na protilehlou stranu a dvakrát ji oblezlo dokola), než z tupého zírání přešla k prvnímu nesmělému olíznutí, napít mu ale nedala.

 Opět mne zachvátila panika, ani jsem svému „skoromuži“ nevolala, protože kdybych mu řekla, že já se nyní budu muset starat o psí děti a on o ty naše, asi už by domů nepřijel. A nastaly další stahy.

 Říkala jsem si, že porod je vlastně brnkačka. Sledovala jsem vše bedlivě (z odstupu, abych ji snad nerušila)  až do chvíle (18:00h), kdy se venku objevil místo hlavičky psí ocásek. Štěně bez obalu trčelo ven, ale tím blbým koncem. Hlavička hluboko v matce. Skokem jsem byla u feny a při dalším stahu (naštěstí byl hned) jsem miminko vytáhla. I tentokrát jsem musela trhat pupečník, placenta visela za štěnětem (už jsem věděla). Štěně nejevilo známky života. Tak jsem dle návodu (z internetu i názorné ukázky mého muže) chytila štěně do pleny a mohutným obloukem jsem se snažila z něj dostat tu vodu. Zabublal a dýchal. Byl to opět černobílý kluk. Trochu jsem ho osušila a podala jsem ho Berušce. Asi jí konečně docvaklo, co že se to děje a konečně nastala ta dojemná chvíle, kdy matka pečuje o své miminko. Hurá, už mohu zavolat svému příteli! Feně nabízím jídlo a vodu, obojí ochotně přijímá.

 

 

Pak nastaly nekonečné dvě hodiny a asi sto telefonátů „skoromuži“, jestli je vše normální? (Je!), co mám ještě udělat? (Hlavně buď v klidu!) a jak jsou štěňátka krásná (Jako každá miminka.) a jak maminka krásně pečuje (Hmm.) a tak podobně. Do toho se chodila fena venčit a já úprkem za ní, aby snad nezůstalo štěně někde na zahradě. Okolo půl osmé další silné stahy, tlačila a tlačila, chtěla čůrat a venku tlačila a pak zase zpět a stále tlačila až se ve 20:00h objevilo další štěně.

A zase trčel ocásek a nožičky. V pohodě, říkala jsem si, to už umím. Při dalším stahu jsem mu pomohla ven. Bez obalů, bez placenty. Tentokrát jsem nemusela trhat nic, už to utržené bylo, zato štěně opět nejevilo známky života. Dobře, také už umím. Štěně do pleny, držet hlavičku mezi prsty a mohutný oblouk, jenže tentokrát nezabublal (byl to zase kluk, tentokrát blue merle). Prostě nedýchal! Další oblouk, masáž. Nic! Po zádech mi začal stékat studený pot. Měla jsem, samozřejmě (dle rad z internetu) nachystanou dětskou odsávačku, ale na to fakt není čas, takže štěně do úst, jemně nasát a vyplivnout. Tentokrát zabublal a dýchal. Miminko předávám matce, jdu se převléct a uvařit asi stou kávu. Fena už pečuje na sto procent.

A další hodiny čekání. Alespoň děti dostaly večeři (mám na mysli své děti) a opět telefonát „skoromanželovi“ (nebo veterináři?) zda jsou mé postupy a situace okolo porodu ok? (Jsou, buď v klidu). Novopečené matce nabízím jídlo a vodu. Obojí přijímá. Takže tři kluci, rekapituluji. Všichni budoucí majitelé pochopitelně chtěli feny, ale naděje umírá poslední. A dál čekám co bude.

21:50h - další stahy. 22:15h - štěně už je trochu vidět (v obalu). 22:16h - slyším přijíždět auto. 22:19h - je štěně venku a otevírají se dveře a vchází ON.

Hurá, tentokrát standardně hlavičkou napřed (štěně, ne partner, tedy partner šel samozřejmě také standardně). Fena se postarala. Přítel složil pochvalu – feně! Narodila se první holka – blue merle. (Aha, tak teď přijdou na řadu holky, konejším se). Už jsem „vysmátá“, „skoromanžel“ na terase, štěňata v pelechu, fenu na zahradě při venčení sleduji s pomocí baterky. Přítel nespolupracuje, ale solidárně zůstává vzhůru. Piji dvoustou kávu, bedlivě sleduji Berušku.

Je 00:55h, 1. 8. 2015 - noc. „Rodíme!“, zahlásím hlasem zkušeného chovatele a porodníka. Partner asi na sekundu mrkne přes skleněnou výplň dveří a znovu (úplně klidný!) usedá opět na židli na terase se slovy: „ Ještě je čas“.  S tázavým a poněkud ošklivým výrazem ve tváři přecházím také na terasu. Klid jen předstírám.

1:05h -  „skoromanžel“ se znenadání zvedá, jde k dovnitř k feně a důstojným gestem zvedá z pod feny další štěně. Úplně v pořádku, živé, dýchající a plné života ho pokládá k matce. Nechápu. (Narodil se další kluk blue merle).  Hlásím, že nám chybí jedna placenta.

Přítel veterinář s nonšalancí zkontroluje štěňata (rozuměj vrozené a viditelné vady) zahlásí, že jde o krásný a vyrovnaný vrh (no tak to je snad jasné, když jsou štěňata naše!) a opět čekáme. Hlásím, že nám stále chybí jedna placenta,

3:00h - žádné stahy, fena pečuje o sto šest. Při dalším venčení provede manžel kontrolu feny. Dlouze prohmatává zvenku i zevnitř a sděluje, že nic nenahmatal a že nejrozumnější bude jít spát. Opět hlásím, že nám chybí jedna placenta.

 

 

        

Spát se mi moc  nechce (není divu, vypila jsem kávy jako za půl roku). Hrozí ale, že děti budou vstávat v 7:00h, tak se sebezapřením uléhám (4:00h). (Samozřejmě před tím udělám rošádu dětských chůviček - potají).

1. srpna 2015, 8:00h -  jsem probuzena dětmi a utíkám se podívat co dělá psí rodinka. Všechno v pohodě, všichni jsou naživu a vypadají spokojeně. Beruška zrychleně dýchá. Přitápím (již od porodu) infralampou, na cca 24 stupňů celsia (na internetu píšou, že to má být 30 stupňů, nedokážu si představit, jak by to fena vydržela, i tak jí bylo horko, partner se opět jen shovívavě usmívá). Hlásím, že stále chybí jedna placenta. Partner vyšetřuje fenu pohmatem, sedá do auta a odjíždí na kliniku. Návrat nejdříve ve 12:30.  Uklidňuji se, že porod už máme za sebou, teď že už to bude jen hezké. Ale nebylo.

13:00h  - veterinář  přijíždí domů. Ani jemu (nebudu raději popisovat jak jsem na to byla psychicky já) se nezdá fena úplně uspokojivá (tlačí, chodí čůrat velmi často, a čůrá přerušovaným tenkým proudem, celá je taková nahrblá). Opět ji vyšetřuje pohmatem vně i vnitřně a tentokrát hlásí on. Je tam ještě jedno štěně, velké a vzpříčené a bohužel mrtvé a fena ho nemůže vytlačit. Nebudu popisovat, jakým způsobem se tato situace řeší. Veterináři to ví a pro amatéry to nejsou vhodné informace (kdyby to nějaký šťoura přeci jen chtěl vědět, ať se obrátí prosím na mého muže). Plakala jsem já i Beruška.

Nyní je tedy porod skutečně za námi. Fence se po záchranném, ale bolestivém manévru viditelně ulevilo, dostala nažrat, napít, svalila se mezi štěňata a spala a spala. Já jsem rozhodně klidná nebyla, minimálně nám přeci pořád chyběla ta jedna placenta!

 

 

Poporodní stav

1. srpna 2015 – 17:00h. Beruška dostává další jídlo a vodu. Po celou dobu porodu a i nyní po porodu dostává fena směs namíchanou z vývaru z kuřecích hřbetů, hřbety a ve vývaru rozmáčené vysoce energetické granule (u nás konkrétně Calibra Energy).

Dostatečně vystrašená z informací na internetu si stoupám před muže a o něco důrazněji mu opět oznamuji, že stále nemáme jednu placentu! Jsem rozhodnuta z něj vymámit řešení situace i násilně. „Třeba ji sežrala, to rodící feny dělají.“ „Nemyslím“ stojím si umanutě za svým. „ Třeba ji vytlačila nepozorovaně při venčení v zahradě“. „To si nemyslím“, pronesu rychleji a razantněji než jsem chtěla. „Placenta zůstala v děloze!!“, kviknu teď už vyděšená k smrti a předkládám  různé katastrofické scénáře (kdo by měl nedostatek inspirace ať mrkne na internet).  Má drahá polovička se na mne dlouze zahledí a pak nezvykle chlácholivým hlasem vysvětluje, že placenta prostě z feny sama odejde a pokud ne, tak  i po té je to řešitelná situace.

Můžeme samozřejmě potvrdit, že placenta je stále v děloze pomocí sonografu, ale chci chudáka fenu, popřípadě i ta nebohá štěňátka táhnout někam na kliniku?, stresovat?, holit břicho nalité mlékem? Když mi přeci jako fundovaný veterinář říká, že to bude ok? Nehty jsem si ukousala skoro až k lokti, než jsem se přiklonila k variantě, že tedy počkáme.

Přesto jsem fenu bedlivě sledovala a začala jsem jí měřit 3x denně teplotu. Vyhlašuji pohotovost! Fena má 39,8 stupňů celsia! V zápětí jsem uklidněna, že je to po porodu normální. Pak u fenky propuká pořádný průjem. Opět jsem hysterická a opět jsem zklidněna větou, že to je po porodu normální. Takže teď krom toho, že neustále pro psa vyvářím, neustále převlékám box (pračka se od začátku porodu ještě nezastavila), neustále psa krmím (každé cca 3- 4h) přímo při kojení štěňat (sama by raději chcípla, než by ta miminka opustila), při venčení  za ní lítám, abych snad neprošvihla tu placentu, tak ještě k tomu po každém venčení musím umýt psovi zadek a pořádně vysušit, protože border kolie má ty chlupy na ocase opravdu dlouhé a i když jsem zkrátila vše, co jsem si myslela, že by mohlo vadit pří porodu či kojení, ocas jsem fakt nezahrnula. Tak teď to mám. V tomto duchu pokračuji až do hluboké noci.

2. srpna, 2:30h – noc. Usoudím, že do rána snad fena přežije, teplota 38, 6 stupňů a úplně vyždímaná se blížím k posteli. Samozřejmě jsem ještě provedla vysílačkovou rošádu.  Po 15ti minutách, kdy neustále slyším dýchat (zrychleně a opravdu hlasitě) svého psa a do toho mi asi v minutových intervalech zakníká některé ze štěňat, přesunuji přijímač pod peřinu a zakrývám raději i polštářem. Po dalších 5ti minutách zjistím, že to nepomohlo. Přijímač vypínám. Snad do rána všichni přežijeme.

2. srpna, 6:50h ráno – malá dcerka (2 roky) se něčeho dožaduje. Nejsem schopna zachytit, co to je, obracím se na druhou stranu a i přes bombardování kostkami lega sladce pokračuji ve spánku. 8:00h – přišel i syn a protože jeho artikulační schopnosti jsou již na vyšší úrovni (11 let), pochopím, že jde o snídani. Nyní již reaguji. Navrstvím na talíř cosi, co by mohlo připomínat snídani a uspokojit zobáčky dětí a letím za těmi chlupatými.

Všichni žijí! Hurá! Fena stále zrychleně dýchá a stále nemáme placentu! Teplota v normálu, „skoromanžel“ spokojeně spí. Krmím, přebaluji štěňata (rozuměj, mněním ty neustále špinavé hadry pod nimi – na internetu píší, že by měla být štěňata v perfektní čistotě! Sebevědomí mi klesá, to fakt neumím.), myji zadek… a tak pořád dokola.

16:00h – teplota v normálu, fena vypadá spokojeně, štěňata také. Pro jistotu volám  (svému příteli), že nemáme stále tu placentu. „ Vím, miláčku. Již jsi mi to říkala“ a položil to. Vykonávám stereotypně dál své povinnosti.

20:00h – kdosi se ometá kolem vrat. Fena vyskakuje, zaštěká a „plesk“, cosi z ní padá na podlahu. Opatrně předmět doličný balím do igelitu a pro jistotu ještě do ubrousku, aby pan veterinář (až konečně  najde cestu domů), mohl provést odborný rozbor.

22:00 – Hurá „skoromanžel“ je tady! Místo večeře rozbaluji nevábně vyhlížející cosi a žádám odborný posudek.  Je to placenta!!! Celá!!! Hurá!! (na odpudivosti toho předmětu to nic nemění). Partner si obstarává zcela samostatně večeři. A tady nastalo překvapení třetí. Na internetu jsem se dočetla různé hororové historky, co se bude dít, pokud bude chybět placenta, zůstane uvnitř dělohy a neodejde do několika (24) hodin po porodu. Pokud za ukončený porod považuji až vyndání mrtvého štěněte ve cca 14:00h, 1. 8. 2015 a odchozí placentu 2.8.2015 ve 20:00h , tak je to přibližně hodin 30. I po 30ti hodinách placenta normálně odešla a nedělo se nic hororového.

3. srpna, 00:45h – fena v pohodě, štěňata úžasná, večeře podána (psovi). Jdu spát. Dnes už bez rošády.

4. a 5. srpna – stále dokola provádím činnosti výše uvedené. Svému příteli volám o něco méně. O své děti pečuji o něco více. Fena se začala o něco více courat od štěňat. Štěňata rostou, neuvěřitelně rychle rostou! Spí, nebo pijí, občas zakňučí, jedno vrčelo. Obě moje děti zatím žijí.

 

zpět

 

Rezervace online nebo Kontaktní formulář


Do kolonky napište číslici sedm




Po odeslání se s Vámi zkontaktujeme a případně domluvíme termín
nebo se objednejte ihned a jednoduše na čas, který Vám vyhovuje na rezervace online.
přátelská veterina

ORDINAČNÍ HODINY

Pondělí - Pátek
Sobota
Neděle
7 - 21 hod.
7 - 21 hod.
7 - 21 hod.

Po dohodě kdykoliv.

OBJEDNÁNÍ NUTNÉ.

Platit můžete také kartou:

RYCHLÝ KONTAKT

VETERINA VeMaP
Turecká 44
266 01 Malé Přílepy

Tel.: +420 722 347 461
E-mail: kontakt@vemap.cz

SLEDUJTE NÁS



Created by veterinarniweb.cz, 2018